Byl to právě on, kdo se v osmdesátých letech zasloužil o to, že se rallycross začal na českých tratích jezdit. Podařilo se mu přesvědčit partu kamarádů a rallycross, který poprvé viděl na rakouské televizi, dokázali, i přes velkou vlnu nevole tehdejších svazarmovských funkcionářů, v roce 1983 na louce mezi Římovem a Pašinovicemi uspořádat.
Nejdřív motorky, pak auta
Vyučil se automechanikem a se svým kamarádem Jindřichem Matoušem začali jezdit závody na motocyklech. „V patnácti letech jsme závodili na pionýrech, později přišel na řadu motokros. Jindra navíc jezdil i motokáry. Poté, co jsme získali řidičák, přišly na řadu závody do vrchu. Já jezdil v kategorii plechových aut, Jindra měl k dispozici formuli od Františka Linharta. Absolvoval jsem také několik autokrosových závodů. Tam auto ale hodně trpělo, především kvůli nekvalitnímu povrchu trati a velkým dírám,“ říká ke svým začátkům Jan Macháček.
Začátky rallycrossu
Cestu mu však zkřížil rallycross, u kterého už zůstal. „Když jsme s rallycrossem přijeli do Prahy, vyhodili nás. Nechtěli o tom nic slyšet. Tady existoval jen autokros a nic jiného. První závod v roce 1983 jsme odjeli na černo. JZD půjčilo pole, aby nebyl tak velký schod při sjezdu z asfaltu na louku, vozil jsem tam čtrnáct dnů multikárou suť. Trať mezi Římovem a Pašinovicemi se podařilo připravit. Obešel jsem několik autokrosařů, jestli by neměli zájem přijet. Většina z nich souhlasila a na závod, který se konal v průběhu září, přijeli. Slíbil jsem jim za to alespoň pětistovku na naftu,“ vypráví Macháček. Přidali se také jihočeští soutěžáci, a tak o zajímavé souboje nebyla nouze. Z vítězství se radoval Josef Kvasnička před Karlem Kotenem a Janem Macháčkem. Mezi dalšími jezdci nechyběli autokrosaři Kolman, Máca, Radek Pavlíček a Cirnfus nebo jezdci rally Michna se Suchanem. Všichni doufali, že se za rok sejdou při stejném závodě znovu. „Časoměřiči a komisaři, kteří nám tehdy při prvním závodě v Římově pomáhali, dostali do konce roku distanc,“ dodal Macháček. Sport, který nabíral v Evropě díky Schanchemu, Alamäkimu, Wurzovi a dalším na popularitě byl v Čechách nechtěný. „Rallycross si mezi jezdci našel svou oblibu, i díky nižším nákladům a také časové nenáročnosti. Závod jsme byli schopni odjet během soboty, všichni se ještě večer nebo v neděli stačili vrátit domů a v pondělí jít do práce. Většina jezdců tenkrát jezdila se škodovkami. Moje auto jsme postavili za deset tisíc korun.“
V následujícím roce se přidali další pořadatelé z Janovic nad Úhlavou a ze Sedlčan. V Římově se jelo na jiné trati. Rallycross se dále rozvíjel a svou popularitu si získal především v jižních Čechách. Oficiálně vypsané mistrovství republiky ovšem stále chybělo. V závěru sezony 1986 se v Římově, kde už disponovali speciálně upravenou tratí přímo pro rallycross konalo Setkání mistrů přenášené televizí. „Hlavní zásluhu na tom měl Vladimír Dolejš. Televize za přenosy podle významu platila, my jsme jeli zadarmo. Šlo nám hlavně o to dostat rallycross do podvědomí lidí,“ vysvětluje Macháček. Setkání mistrů se konalo až do roku 1989. Na římovské trati se vystřídala celá řada zvučných jmen od Šimka, Sedláře, Kvaizara, Vraje, Doláka. Svůj Liaz zde v rámci exhibiční jízdy představil František Vojtíšek. Kromě Dolejše měli velkou zásluhu na přípravě těchto rallycrossů v Římově také Oldřich Strejček a Jiří Kolouch.
Poprvé do zahraničí
Společně s počtem tratí rostl i počet jezdců. Rallycross se jezdil ve dvou divizích, v každé z nich po třiceti jezdcích. Konkurence rostla. „Přicházeli jezdci z ostatních disciplín. Při mojí jediné dovolené v Maďarsku u Balatonu se mi v Siofóku podařilo sehnat kontakt na maďarský autoklub v Budapešti. Ve vojenské nemocnici, kde jsem pracoval, jsem pak hledal vojáky, kteří uměli maďarsky a byli schopni psát. Po několika vzájemných dopisech jsme byli pozváni do Adándu k mezinárodním závodům. Na oplátku maďarští jezdci jezdili do Římova. Vidět jsme tu mohli například Lászla Maruzsiho se silným Renaultem 5 Turbo. Jelikož jsme ovšem nejeli mezinárodní závod, museli jezdit exhibiční jízdu zvlášť. Později se jezdilo také do Tapolci. Dobré vztahy jsme měli také s rakouskými jezdci. Bylo to velké zpestření a fungovalo to ke spokojenosti obou stran,“ přidal další nevšední vzpomínku Jan Macháček.
Škoda, Volkswagen a Audi
Macháček byl také jedním z prvních jezdců, kteří v rallycrossu ukázal jiné auto než škodovku. Kromě nich tu bylo jen pár žigulů nebo wartburg. „Pro sezonu 1988 jsme připravili vůz Volkswagen Golf. Disponoval sice větším výkonem než škodovky, ale problém mi dělal přechod na přední náhon,“ uvedl. Nejlepšího výsledku s golfem dosáhl v roce 1990, kdy se rallycross konečně dočkal oficiálního mistrovství a Macháček skončil na čtvrtém místě divize 1. V roce 1991 přivezl jihočeský jezdec z Rakouska Zornův bouraný vůz Audi Coupe. Rakouský soutěžák auto testoval a kousek od svého bydliště nešťastně narazil do stromu. Při nehodě zemřel. „Jeho manželka se nechtěla na auto dívat a neustále si nehodu připomínat. Byl to spíše vrak, auto bylo ohnuté do rohlíku. Museli jsme sehnat novou kastli, ale i díky mechanikům v čele s Oldou Strejčkem se podařilo vůz připravit,“ řekl Macháček. Audi s motorem 2.2 litru disponovalo výkonem 220 koní. Po konečném doladění, dokázal Macháček ve druhé polovině sezony zvítězit v Římově a v Sedlčanech. V konečném pořadí divize 1 skončil na druhém místě za Miroslavem Šefrem. V následujícím roce bodoval také při několika startech v mistrovství Evropy. „V Evropě se scházela obrovská konkurence a nebylo jednoduché se vůbec probojovat do finálových jízd. Do těch se nedostával ani tehdejší suverén českého rallycrossu Miroslav Šefr, který jezdil s vozem Ford Sierra. Byl to ovšem obrovský zážitek a zkušenosti startovat mez takovými hvězdami jako byli Hansen, Hunsbedt nebo Ekström. Michael Jernberg ke mně chodil na pivo,“ zavzpomínal Macháček.
Závěr s peugeotem
Poprvé svoji aktivní kariéru ukončil v roce 1994, kdy startoval s vozem Peugeot 205. Vztahy v rallycrossu byly stále napjatější. Autoklub protěžoval jen autodrom v Sosnové. Vymýšlel různá nařízení, která pro mnohé další tratě znamenaly konec. „Během mnoha sezon se mi podařilo zajet několik dobrých výsledků, pár závodů jsem také vyhrál. Nejvíce si však cením jednoho z prvních závodů v Římově, kdy jsem před sebou doslova tlačil svého kamaráda Jindru Matouše. Motor do jeho škodovky tehdy připravovali pánové Albrecht s Fiedlerem, zatímco já dělal všechno doma na ponku. A stačilo to,“ přidal další úsměvnou historku.
Návrat s audi do historiků
V roce 2012 přišel Jindřich Matouš s myšlenkou zavést i u nás rallycross pro historická auta. Úkolu se zhostil Jiří Kadlec a po prvním závodu v Sedlčanech v roce 2013 se od následující sezony jezdí Česká trofej historických automobilů rallycrossu. Na startu nechyběl ani Jan Macháček. Nejprve s vypůjčeným fordem, později s Audi Coupé. Replikou, se kterou závodil v devadesátých letech. Dá se říct sériovou, protože z důchodu toho už moc áčkového postavit nešlo. „Samozřejmě jsem byl rád, že se povedlo historiky a několik bývalých jezdců na rallycrossové tratě dostat. Petr Fürst mi pomohl sehnat auto, které stálo u jeho známého na chatě zarostlé mechem. S pomocí zapálených lidí jsme ho připravili do barev, se kterými jsem tehdy závodil. Největší zásluhu na tom měli Jaroslav a Tomáš Marchal. Od začátku jsme s Jardou chtěli, aby se auta stavěli podle homologací. Hlavní technický komisař to ovšem odmítl. A tak nyní v historicích vidíme taková auta, jaká vidíme. Hlavní roli tam stejně jako všude jinde hrají finance. Ubralo se to špatným směrem,“ myslí si Macháček.
V posledních dvou letech se svezl v rámci Rallycross Cupu, kde organizátoři rovněž zařadili divize historiků. „Nechtěl jsem, aby auto stálo. Rád se ještě svezu, i když už spíše přemýšlím, že se skončím. Na závody už se budu jezdit jenom dívat a povzbuzovat kamarády,“ plánuje Jan Macháček. Za svoji dlouholetou kariéru odjel přes 15 závodů do vrchu, 20 autokrosů a více jak 160 závodů v rallycrossu.
Rozhovor vyšel ve třetím letošním čísle magazínu Rally.
